Ježíš není někdo, kdo sedí daleko na nebi a jen sleduje, co děláme – On ví přesně, jaké to je být slabý, pokoušený a zraněný, protože to všechno sám zažil. A právě proto nás zve, abychom k Němu přicházeli bez strachu, i když jsme na dně – rozumí nám a je připraven pomoci. Tento oddíl z listu Židům nám připomene, že Kristova oběť nám otevírá cestu k milosti, síle a naději, kterou tolik potřebujeme.

Život víry vyžaduje vytrvalost a důvěru v Boha. List Židům varuje před zatvrzelým srdcem a nevěrou, která Izraelcům zabránila vstoupit do Božího odpočinutí. Máme se poučit z jejich příběhu a držet se Krista. Jak odolat pokušení odpadnout? Jak nechat Boží Slovo proměnit naše srdce? Připojte se k zamyšlení a nechte se povzbudit k věrnosti až do konce.

Závěr listu Římanům oslavuje Boha, který zjevuje své dříve skryté tajemství – evangelium o Kristu. Pavel ukazuje, že Boží plán spásy byl po věky zahalen, ale nyní je zjeven všem národům k poslušnosti víry. Proč Bůh neodhalil svůj záměr dříve? Jak na toto zjevení odpovíme? Budeme přemýšlet o tom, jak nás Bůh upevňuje ve víře a jak máme reagovat na jeho slovo.

Rozdělení a nesvornost v církvi otevírají dveře nepříteli. Místo prosazování svého si musíme uvědomit, že patříme Bohu, a podřídit se Jeho vedení. Když mu věříme, můžeme usilovat o smíření, radovat se v každé situaci a najít pokoji v Jeho péči.

Víra a naděje jdou ruku v ruce – víra se opírá o Boží zaslíbení, naděje nás vede k radosti a pokoji. Apoštol Pavel ukazuje, že Kristus naplnil zaslíbení Izraele a otevřel cestu pohanům, aby všichni mohli zakoušet Boží milost. Jak v našem životě působí víra a jak naděje? Přijměme Boží výzvu k životu naplněnému radostí a pokojem.

Jak může tvoje víra skutečně něco změnit? Pavel mluví o tom, že opravdová změna začíná láskou – k lidem kolem nás i k Bohu. Ukazuje nám, jak odložit věci, které nás stahují dolů, a žít tak, aby to mělo smysl. Je čas probudit se a začít svítit, protože Kristův příchod je blízko.

Dnešní studium nás zve k zamyšlení nad tím, jak naše víra může prakticky proměňovat každodenní život a zářit Božím světlem do světa kolem nás. V textu z Filipským 2,12–30 objevíme povzbuzení k radostné poslušnosti. Inspiraci najdeme také v příkladech Pavlových spolupracovníků, Timotea a Epafrodita, kteří věrně sloužili Bohu i lidem.

Jak by měl křesťan nahlížet na autority a podřízenost státní moci? Text z Římanům 13,1-7 nám nabízí jedinečný pohled na Boží ustanovení autorit. Křesťanský život pod Boží vládou zahrnuje nejen svobodu v Kristu, ale také zodpovědnost být svědomitými občany. Místo abychom se bouřili proti vedení, máme své vedoucí ctít jako Boží služebníky, modlit se za ně a podřizovat se jim pro naše dobro a Boží slávu.

Skutečná láska k Bohu není jen o pocitech nebo slovech, ale o plném odevzdání každého aspektu naší bytosti. Náš novoroční verš z evangelia podle Marka 12,30 nás volá k tomu, abychom milovali Boha celým svým srdcem, myslí, duší i silou. Pojďme společně prozkoumat, jak tuto opravdovou lásku žít v každodenním životě.

Nový rok nás vybízí přehodnotit priority a zaměřit se na to, co má skutečnou hodnotu. Apoštol Pavel v listu Filipským 3,1-11 ukazuje, že největším ziskem je poznání Krista a život v Jeho spravedlnosti. Přijďte objevit, jak začít nový rok s předsevzetím, které přináší věčnou hodnotu.

Evangelista Matouš nám v 2. kapitole přibližuje událost, která přesahuje svůj čas: otázku mudrců z Východu, „Kde je ten král?“ Tato otázka rezonuje i dnes – nejen jako historický dotaz, ale jako výzva pro každého z nás. Kdo skutečně vládne našemu srdci? Je to Kristus, nebo něco jiného? Pojďme společně objevovat, co znamená uznat Ježíše jako krále ve světle Božího slova a jak tato pravda může proměnit náš život.

Pojďte s námi prozkoumat souvislost mezi jednotou a pokorou v životě křesťanského společenství. Jakým příkladem je pro nás v tomto Ježíšův postoj? Tento čtvrtek společně objevíme odpovědi!

Evangelium podle Matouše nezačíná idylickým popisem jeslí v Betlémě ani zpěvem andělského chóru. Místo toho nám nabízí rodokmen Ježíše Krista – pasáž, kterou možná při čtení spíše přeskakujeme. Tento rodokmen však zahrnuje čtyři matky, které bychom v genealogii vznešené osobnosti možná nečekali. Nebo snad ano?

Pojďme společně objevit, jak může Bůh proměnit naše životní výzvy v příležitosti ke svědectví a růstu. V oddílu Filipským 1:12–24 nám apoštol Pavel ukazuje, že i uprostřed utrpení můžeme nalézt radost a smysl, když svůj pohled zaměříme na Krista. Přijďte se inspirovat k životu plnému důvěry, odvahy a radosti, bez ohledu na okolnosti!

První adventní neděle nám připomíná příchod světla do temnoty – Ježíše Krista, který je nadějí pro tento svět. Vycházejíc z prorockých slov Izajáše 9, budeme rozjímat nad tím, jak Boží světlo proměňuje lidské životy a přináší nový začátek. Tento obraz nového života a Boží milosti bude zvláště aktuální při radostné události křtu, kdy budeme svědky přijetí tohoto světla do srdce člověka.

Osobní vírou v Ježíš Krista se stáváme součástí společenství. Součástí ohromného společenství církve, kde i když jsme každý jiný a máme jiné obdarování, patříme k sobě. Ale jak konkrétně by měla vypadat naše společná služba?

Samuelovy zachycují návrat krále Davida po Abšalómově vzpouře, jeho zápas s věrností a zradou a důležitost odpuštění a smíření. David čelí následkům minulých hříchů, kdy spravedlnost vyžaduje nápravu, a zůstává pevný ve víře v Boží ochranu. Jeho závěrečná píseň díků je oslavou Boží věrnosti a stálosti jako skály a útočiště. Tato pasáž je mocným svědectvím o důvěře, vděčnosti a spravedlnosti.

V Římanům 7 nás Pavel provází vnitřním zápasem, který známe všichni – napětím mezi touhou konat dobro a skutečností, že opakovaně padáme. „Nečiním dobro, které chci, ale zlo, které nechci,“ vyjadřuje tuto bolestně známou zkušenost. Vrcholí otázkou: „Kdo mě z pout mých vysvobodí?“ Tato kapitola nám připomíná, že zákon odhaluje naše hříchy, ale osvobodit nás nemůže. Potřebujeme Krista, který nám přináší naději, že nejsme ponecháni sami sobě, ale jsme v jeho rukou osvobozeni k novému životu v Duchu.

Apoštol Pavel v Římanům 5,1-11 mluví o radosti, kterou můžeme zažívat, když jsme ospravedlněni vírou. Mluví o tom, že se můžeme chlubit Bohem – radovat se z toho, co pro nás udělal. Kristus za nás zemřel, i když jsme si to nezasloužili, a díky němu jsme smířeni s Bohem. Ta radost není jen nějaký pocit, ale hluboká jistota, že Bůh je s námi a pro nás, a to nám dává sílu i radost, kterou můžeme sdílet s ostatními.

V našem studiu 2 knihy Samuelovi nám kapitoly 5 až 10 ukazují Davidovo rostoucí království a jeho vítězství nad nepřáteli, včetně dobytí Jeruzaléma a přivezení Archy. Uprostřed těchto úspěchů David ukazuje pokoru v modlitbě, když přijímá Boží “ne” ohledně stavby chrámu. Dalším projevem jeho laskavosti je pomoc Mefíbóšetovi, vnukovi Saula, kterého přijal do svého domu. David jednal s laskavostí a soucitem i přes svou moc a postavení, čímž ukázal, že je mužem podle Božího srdce.

Na den díkůvzdání se společně zamyslíme nad poselstvím 4. kapitoly listu Římanům, kde Pavlův příklad Abrahama odhaluje, jak Boží zaslíbení a věrnost posilují naši víru a dávají nám hluboké důvody k vděčnosti.

V naší sérii výkladů starozákonních knih Samuelových se zaměřujeme na Boží služebníky a jejich reakce na životní výzvy. Davidův příběh v nás může vyvolávat smíšené pocity – jeho život je plný kontrastů, je zároveň hříšníkem i svatým. Tento příběh o muži, který hluboce miloval Boha, ale často padal, nám připomíná nesmírnou velikost Boží milosti, která Davida neopustila ani přes jeho četná selhání.

Dnes večer dojdeme až na konec života krále Saula, který nepřestal pronásledovat nevinného Davida. Ale přešlapy, intriky a hřích se nevyhýbali ani Božímu služebníku Davidovi. Poučný je ale i respekt Abigail a boje za svobodu v závěru 1 knihy Samuelovy. Čemu se můžeme naučit z těchto příběhů?

Anotaci ke dnešnímu textu by pronásledovaný David napsal asi takto: „Buďte rozhodní a buďte udatného srdce, všichni, kdo čekáte na Hospodina.“ Boží služebník David je nám příkladem člověka, který svěřil svou cestu Hospodinu. Věděl, že Bůh má dokonalý plán i v té nejtěžší situaci života.

Na začátku dopisu římské církvi slyšíme Pavlovo pozoruhodné prohlášení o evangeliu, které kázal. Pavel byl odvážný ve sdílení dobré zprávy, kterou měl tak rád. Ona má moc zachránit kohokoli, bez ohledu na rasu, etnicitu nebo kulturu. Opravdu každý může prožít zachraňující moc evangelia skrze důvěru v Ježíše Krista.

Jaké jsou klíčové prvky pro rozvoj skutečného přátelství? Kapitoly 19 až 21 z první knihy Samuelovy líčí příběh velkého přátelství mezi Davidem a Jonatanem. Sledujeme-li, jak se jejich vztah vyvíjí a obstojí v náročných situacích, můžeme získat cenné poznatky pro budování vlastních hlubokých a trvalých přátelství.

Začínáme novou sérii kázání na základě listu Římanům, který představuje klíčový text apoštola Pavla pro pochopení teologických základů křesťanské víry. V dnešním úvodu budeme hovořit o významu vděčnosti za evangelium a připomeneme si, jak zásadní je sdílení duchovních darů a služba druhým pro budování a upevňování vztahů v církvi.

Příběh Davida a Goliáše je příběhem vítězství i zkoušek. Neztrácejme odvahu navzdory zkouškám, které nás potkávají. S Boží pomocí můžeme nad „obry“ v našem životě zvítězit.

Často idylicky zobrazovaný Ježíš drsně vyhnal obchodníky z nádvoří chrámu v Jeruzalémě. Proč to udělal? Co to znamená pro naše tělo, které je chrámem Božího Ducha? Jak můžeme chránit naše tělo a srdce, aby z nich nebylo “doupě lupičů”, ale “dům modlitby”?

Když dáváme dárky, doufáme, že jimi zlepšíme život obdarovaných nebo jim dokonce pomohou změnit svět k lepšímu. V podobenství o deseti hřivnách Ježíš svým následovníkům vyprávěl o králi, jehož dary byly také určeny k užitku, ne ke hromadění. Boží dar dobré zprávy o spasení, který jsme dostali při přijetí do jeho království, je určen k investování. Jak využíváme jeho dar evangelia?

Můžeme říct, že život Samsona je životem velkého a zároveň chybujícího hrdiny. Někteří jeho hrdinství srovnávají s Robinem Hoodem. Jak by se asi odvíjel Samsonův příběh, kdyby svůj život dal cele Bohu a chodil v Jeho síle? A co naše důvěra v Boha, který si nás dokáže použít navzdory našim chybám?

V dnešním úryvku z Lukášova evangelia nám Ježíš připomíná, že Bůh vždy přijímal pokorné a vzdoroval pyšným. Abychom zdědili věčný život, musíme se mu bezvýhradně odevzdat, protože jen skrze Boha je vstup do jeho království vůbec možný.

Podobně jako Gedeón jednal i soudce Jiftách velmi drsně. Jeho kruté jednání se nám v naší kultuře těžko chápe a soudí. Byl to také jen člověk, i on chyboval vůči Bohu. Všichni hřešíme proti Bohu, ale nás všechny chce Bůh použít. Otázkou je: Jsme Jeho služebníci?

Gedeonův příběh ukazuje, že Bůh může proměnit ty, kteří mu důvěřují a následují ho. Gedeon, původně ustrašený, byl andělem nazván „udatným bohatýrem“ a dosáhl vítězství nad Midjánci. Díky své víře a poslušnosti Bohu se stal mužem, jakým ho Bůh viděl. I my můžeme být proměněni, pokud Bohu plně důvěřujeme a dovolíme mu, aby nás vedl a posiloval v naplňování jeho úkolů.

Na začátku knihy Soudců vidíme, že Izraelci, stejně jako my, často důvěřovali něčemu jinému než Bohu. Když byli zoufalí, připomínali si Jeho sliby. I když jsme se rozhodli následovat Boha, často volíme nesprávné cesty vedoucí ke zkáze, dokud se neobrátíme zpět k Bohu. Navzdory našim hříchům nám Bůh slibuje odpuštění a svobodu, když k Němu voláme. I když jsme Bohu nevěrní, On zůstává věrný.

Ve Skutcích apoštolů Lukáš popisuje, jak Bůh použil Pavlovo hlásání evangelia, aby se dotkl srdce místní obchodnice jménem Lydie. Dnes uslyšíme svědectví dvou sester, které podobně jako Lydie zareagovaly na poselství evangelia a dávají se dnes pokřtít. Přijďte i vy, naslouchejte a udělejte další krok na cestě víry.

Kdo uvěří v Ježíše Krista, stává se novým stvořením. Bůh v nás žije prostřednictvím svého Svatého Ducha. Když skrze službu projevujeme Bohu naši lásku a úctu, Ježíš si nás použije jako své služebníky, kdekoliv budeme.

Vtělený Bůh Ježíš učil své učedníky skrze otázky. Celou řadu otázek nám dává i text ze začátku 17. kapitoly Lukášova evangelia. Dovolme Duchu svatému, aby nám otevřel vnitřní zrak pro zkoumání naší cesty víry před Bohem.

Ježíš často varoval před realitou pokušení v tomto světě, ale zároveň dal svým učedníkům obtížný příkaz: "Dávejte pozor i na sebe." Jedině, když budeme bdít sami nad sebou, můžeme díky Boží milosti pomáhat i druhým.

Kdosi řekl, že jako první člověk ztrácí paměť… A právě si nemohu vzpomenout, kdo to řekl! Bůh nás neustále zahrnuje ochranou, zaopatřením, vedením a odpovídá na naše modlitby. Ale jak plyne čas, naše životy jsou naplněny novými starostmi, máme tendenci zapomínat. Dnešní Jozuova lekce nám připomíná to důležité...

Podobenství o marnotratném synu si často představujeme jako příběh o vzpurném mladíkovi, který promrhá své dědictví a vrátí se do milující náruče svého otce. Dnes zaměříme naši pozornost na často přehlíženého staršího bratra. Stěžoval si na nespravedlnost z otcovy strany. Ale i starší bratr potřeboval Otcovu zachraňující milost – stejně jako my.

Ještě před začátkem času uzavřel Ježíš se svým Otcem smlouvu, že zachrání svůj lid od hříchů. Kristus nesl Boží hněv místo hříšníků. Trest, který jsme si zasloužili, byl vložen na Krista. Ježíš Kristus zvítězil nad hříchem! Vstal z mrtvých a žije! Důkazy jsou jasné. Nyní můžeme být osvobozeni od viny za hřích, pokud věříme v toto úžasné dílo. Pokud věříme v Ježíšovo vítězství, máme život - a to dokonce věčný!

V podobenství o marnotratném synovi vidíme obraz Boží lásky ke ztraceným: když se syn po své vzpouře vrací domů, otec ho přivítá s otevřenou náručí. Stejně jako otec marnotratného syna je i Bůh milostivý a vítá doma všechny, kdo se odvrátí od svého hříchu.

Ježíš měl kolem sebe rostoucí zástupy. Neměl ale radost z pouhé zvědavosti. Šlo mu o opravdovou oddanost. Obrátil se ke svým následovníkům a s mrazivou otevřeností mluvil o rozdílu mezi tím, když je člověk divákem, nebo učedníkem…

Co děláme, když ztratíme něco cenného? Podobenství o ztracené ovci a ztracené minci nás seznamují s pastýřem a ženou, kteří vše odloží, dokud nenajdou to, co ztratili. Je to krásný obraz Boží lásky hledající ztracené hříšníky. Co nás chtěl Ježíš naučit o našem následování Boha a k čemu nás může dnešní text povzbudit?

Kdyby byl Ježíš dnes členem církve, myslíte, že by jen navštěvoval bohoslužby, možná něco občas přispěl, a jinak se nezapojil? Odpověď znáte. Jak se ale můžeme zapojit my? Jaké mám dary a proč jimi vlastně sloužit?

V Danielově posledním vidění je položena otázka: "Kdy nastane konec?". Důležitá otázka, která je spojena s naší touhou po poznání budoucích věcí. Jakou odpověď dostal Daniel a jaká jistota z textu pramení pro nás dnes?

Je společenství s druhými křesťany jenom duchovním luxusem a nadstavbou k osobní zbožnosti, nebo je spíše nezbytné pro prohlubování a obohacování každého věřícího? Pojďme společně hledat odpovědi v prvním kázání nové série “Církev jako #...”

Daniel 11 zaznamenává poselství od Boha, které Daniel obdržel, aby mu pomohl vzpomenout si na Boží věrnost uprostřed jejich těžkostí. I když pozemské říše povstávají a padají, Bůh je navždy na svém trůnu a je naší jedinou útěchou v životě i ve smrti. Zlo, které je nakonec ztělesněno v Antikristu, je předobrazem vzpoury lidí v průběhu dějin, kteří se stavěli do opozice vůči Boží vládě a panování. V tom všem je však Bůh neměnný. Přemůže každého, kdo se mu staví na odpor, a splní všechna zaslíbení, která dal svému lidu v Kristu Králi.

Na prahu nového roku nás Boží slovo zve k zahájení cesty modlitby. V dnešním žalmu krále Davida slyšíme nejen hlasitý projev Boží moci, ale také vidíme živé obrazy Jeho záchrany. Pojďme se spolu zamyslet nad Božím vysvobozením v našich životech a otevřeme svá srdce Božímu Duchu, aby nás vedl k vyjádření vděčnosti a chvály.