Svědectví

Nestihneme to!

Dne . Uveřejněno v Svědectví.

Ten den jsme vyrazili na Karlštejn. Lístky na okruh s prohlídkou nádherné Kaple svatého Kříže, kterou císař Karel IV. nechal zbudovat jako obraz nebeského Jeruzaléma jsme měli koupené už několik měsíců dopředu. Ráno jsme se sbalili a s 3/4hod. zpožděním a mírnou nervozitou jsme vyrazili na cestu po D1. Pršelo a bylo docela nevlídno.

Hned první drobná komplikace nastala na křížení s D2 a výpadovkou na Mikulov - zúžení a tím pádem i zpomalení. Ale to jsme nevěděli, co nás čeká za pár kilometrů…

Cesta ubíhala, minuli jsme odbočku na Rosice, přehoupli se přes kopec a… kolona. Ale jaká! Až rádia jsme se dozvěděli, že na 165km se stala dopravní nehoda a při dobržďování dodávky o 10km směrem k nám další a my jsme stáli na 185km. Takže 20km špunt, který se téměř nehnul! Začal jsem v hlavě splétat možnosti, jak to vyřešit - vzít to jako čuně po krajnici, vyjet mimo dálnici a pokračovat co nejrychleji, i třeba s překročením povolené rychlosti na nejbližší volný sjezd nebo čekat a modlit se. „Pane Bože co mám dělat? Mám sjet a šlápnout na to nebo zůstat?“ Modlil jsem se a klid nepřicházel. Jediné, co jsem slyšel, bylo: „Buď v klidu. Dělej, co máš.“ Hlava byla jako na kolotoči. Pomalu jsme se posouvali po metrech vpřed s dlouhými přetržkami stání bez hnutí na místě.

Po dlouhých minutách jsme se dostali ke sjezdu na Ostrovačice - asi 50m jsem jel i odstavným pruhem, jak jsem byl nervózní. Bylo totiž jasné, že tohle zachrání buď letadlo a nebo zázrak. Sjel jsem, dostal se do řady aut a poměrně rychleji jsme se posouvali směrem ku Praze. Atmosféra v autě by se dala krájet. A Katka najednou říká: „Já tam zkusím zavolat. Za to nic nedáme.“ Nutno podotknout, že lístky jsou na určený čas a pokud člověk na daný čas nedorazí, má smůlu a lístky bez náhrady propadnou. Jeden telefon… a nic. Nikdo to nebere. Druhý telefon… dlouhé zvonění… „Prosím!“, ozval se ženský hlas. Katka paní na druhém konci vysvětlila naši situaci a paní bez jakýchkoli odmítání říká: „A na kdy by se vám to hodilo? Máme volno ve 13:05 nebo 14:35.“ Nejen že nám to přesunula, ale dokonce byly volné termíny! Na Karlštejn! Neuvěřitelné! Vybrali jsme si ten pozdější a bylo to dobře - cesta 260km nám trvala 4,5hod.

Pro mě to bylo velké poučení, že mám asi jako každý člověk sklon k tomu hledat co nejrychlejší řešení i za cenu toho, že se úplně minu s tím, co má připravené Pán Bůh. A to, že Pán Bůh vidí a má často připravená řešení, která nejsou na první pohled vidět a je jen na mě, jestli na něj počkám a budu ochotný slyšet a vidět třeba i to, co se mi nebude úplně líbit. Děkuji ti, Pane Bože, za tuhle školu.